Nový svět - kapitola 1

Zády opřená o ztrouchnivělou sedačku z umělé kůže, záměrně odvrácená od údolí z něhož jsem přišla a od všech tajemství, které v sobě hrdě skrývalo, jsem vůbec poprvé hleděla do tváře Nového světa. V porovnání s palubou vesmírné lodi, v níž jsem vyrůstala a ze které se mi podařilo uniknout, mi připadal až příliš velký. Zdálo se snadné se v něm ztratit. Dobře tedy, že jsem si ztracená připadala celý svůj život.
Těžký výdech nadzvedl pramen rozcuchaných vlasů slepených potem. Svět za okny autobusu, pokrytými prašným oparem předešlých dní se rozmazal v šeru začínajícího dne a do popředí vstoupil odraz brunetky. Ušmudlané čelo. Husté tmavé obočí stažené bolestí. Vina viditelně vtištěná do mladé tváře. Musela jsem sklopit zrak, nevydržela bych pohled do jejích smutkem podlitých očí. Chtěla jsem se mu vyhnout a s ním i pravdě o ní. O sobě.
Nepodařilo se mi to. Pohled mi totiž padl na symbol vypálený do vnitřní strany pravého zápěstí. Minulosti se nedá utéct.
Palcem druhé ruky jsem si přejela po kulatém znaku Hibernantů, potomků posledních lidí na Zemi.
Žila jsem s nimi celý svůj život, po téměř 18 let, nikdy mezi ně ale popravdě nepatřila.
Opravdu jsem se pokoušela zapadnout. Vyhovět systému. Ukázalo se ale, že systém, v němž Společenství žilo zkrátka z velké části nevyhovoval tomu, kdo jsem byla já. Připadala jsem si rozbitá a vedení mi téměř celou dobu dávalo jasně najevo, že tomu tak je. Až po smrti naší rodičky se jejich přístup ke mě změnil. Já se změnila. Přestala jsem vyčnívat z davu, sklopila hlavu a povětšinou mlčela. To se jim líbilo. To od členů svého Společenství očekávali.
Začínala jsem vážně věřit, že se mi podaří uspět. Měla jsem za to, že projdu obřadem Ratifikace, že budu přijata společností i jejími požadavky a stanu se řádným, pracujícím členem. Počítala jsem s ochranou, kterou vedení slibovalo za mou poslušnost. Ale neuspěla bych. Teď už to vím. Jejich vlídné chování bylo jen zástěrkou pro připravovaný plán, jak se mě nejšetrněji a za co nejmenšího podezření ostatních šikovně zbavit.
K životu na lodi jsem měla spoustu výhrad, dokud jsem ale zůstávala její součástí nebyla jsem sama. Žila jsem v teple a bezpečí. Byla jsem v bezpečí? Už ani nevím.
Nebyla jsem venku, vystavená divoké nátuře Nového světa. To se počítá.
Něco se ale pokazilo. Já to pokazila. Narušila jsem systém. Stala se jeho vadou. Hrozbou pro klidný život ostatních a byla nucena odejít.
Díky členům svého rodu jsem se dostala ven dřív, než bych byla veřejně označená na vadnou a poslána na smrt. I tak zůstávala moje šance na přežití téměř nulová. Dobře jsem to věděla.
Systém mě odsoudil k smrti a tak se také stane. Já si jen vybrala způsob, při kterém jsem o život připravila nejen sebe, ale i další nevinné. Něco takového nezmizí. Něco takového člověk nezapomene.